Mandarinka Satsuma – kousek řeckého slunce pro český podzim
Γεια σας, παιδιά. Ahoj, děti. Jmenuju se Yannis a bydlím v malé vesnici u moře. Ráno slyším šumění vln a cvrčky mezi olivovníky. Na kopcích nad námi rostou mandarinky. Když otevřu okno, vzduch voní pryskyřicí, solí a ovocem. V údolí se třpytí oranžové kuličky, které vypadají jako světýlka v přístavu. Říkáme jim Satsuma – naše malé slunce podzimu.
Kdysi dávno připlula z Japonska. Námořníci tehdy zasadili pár stromků u moře jen tak ze zvědavosti. Nikdo nevěřil, že přežijí. Ale přežily. Slunce je hladilo, vítr od moře jim zpíval, a ony zůstaly. Vzaly si z Japonska trpělivost a z Řecka teplo. A když se jich zeptáte, proč neodpluly zpět, odpoví vám tichým šustěním listů. Takovým, jaké slyšíte jen těsně před západem slunce.
Podzim, kdy dozrává klid
Na rozdíl od jiných mandarinek neroste Satsuma ve velkých sadech. Každý strom má svého člověka. V Arti, na Peloponésu nebo na Krétě ji pěstují rodiny, které znají své stromy po jménu. „Kaliméra, mikrí mu,“ říká farmář ráno, když prochází mezi řádky. Dobré ráno, moje malá. Sklízíme ručně, bez spěchu. Každý plod se bere do dlaně, jako by byl ze skla. Nesmí se zmáčknout, nesmí spadnout. Bedýnka váží osm kilo a za den jich naplníme třicet. Když se slunce schová za kopce, slyšíte jen nůžky, cikády a vzdálený smích.
Říjen má vůni ohně a ranní rosy. Dny se krátí, ale světlo zůstává teplé. Děti pomáhají po škole, někdy i místo ní. Všichni vědí, že tohle je čas sklizně. Pamatuju si, jak jsem běžel mezi stromy a hledal první oranžový plod. Zvedl jsem ho nad hlavu a křikl: „Páme!“ – Jdeme! A všichni se smáli, protože to znamenalo, že sklizeň začala.
Chuť, kterou nejde zapomenout
Satsuma má tenkou kůru, která se dá sloupnout i malým prstem. Nelepí se, neprská. Uvnitř nejsou pecky, jen čistá šťáva a vůně. Chuť je jemná, sladká tak akorát. Sladkost, která nepřekřičí zbytek dne. Když ji jíte, cítíte teplo a klid. V každém plátku je trochu světla a moře.
Jednou jsem s dědečkem prodával mandarinky na trhu. Lidé chodili kolem, brali si pomeranče, ale Satsumy nechávali ležet. Až přišla jedna stará paní. Oloupala jednu, ochutnala a usmála se. „Tohle chutná jako léto,“ řekla. Od té doby jsme prodali všechno. Naučil jsem se tehdy, že když se něco dělá s láskou, svět to pozná.
Když slunce putuje přes moře
Naše mandarinky necestují dlouho. Když dozrají, putují rovnou do bedýnek, pak na loď a do světa. Možná právě ta, kterou držíte v ruce, rostla na mém stromě. Možná jsem ji sbíral já. Když ji oloupete, ucítíte vítr z Jónského moře a trošku prachu z řecké cesty.
Když jsme byli malí, soutěžili jsme, kdo sní víc mandarinek, aniž by mu spadla kůra na zem. Nikomu se to nikdy nepovedlo. Satsuma se směje, klouže, prská. Nedá se zkrotit, a proto ji máme rádi. Jednou jsem snědl deset a máma se smála, že ze mě bude mandarinka. Možná měla pravdu.
Dnes mám svůj sad. Ne velký – jen pár desítek stromů. Každý znám po jménu. Když večer sedím na kameni a dívám se na moře, říkám si, že děda měl pravdu. Ty malé holky z Japonska nám zachraňují podzim. Protože i když se všechno zpomalí, ony zůstávají. Tiché, oranžové a vonící po slunci.
Až si v Česku koupíte mandarinku a uvidíte na cedulce „Satsuma – Řecko“, vzpomeňte si na mě. Otevřete ji pomalu, nechte ji provonět pokoj. A zkuste si představit, že sedíte na kameni u vody. Možná to bude jen chvilka, ale v té chvíli jste tam, kde vznikla – v zemi, kde i podzim chutná jako léto.